A vy buďte prosím schovívaví, nejsem spisovatel
Kriminálka Los Králíkov:
Případ pohřešovaného králíka
Za devatero horami a devatero řekami žila byla celá králičí vesnice, která se jmenovala Králíkov. Ne opravdu! Vesnice ve které žili pouze bílý králíčci. Samozřejmě bylo zde pár rebelů, kteří si barvili srst na černo nebo třeba na červeno, asi každý z nich si prošel obdobím, kdy chtěl vypadat odlišně.
Do některých byste to ani neřekli, ale třeba starosta předtím než dospěl a založil rodinu a politickou kariéru nosil zelené číro. Jmenoval se Starostník a měl dvě děti, Starůstku a Staroše. Už byli skoro velké. Dostávali se pomalu do věku rebelie a jejich tatínek se o ně velmi bál. O vesnici se staral velmi dobře. Všichni ho měli rádi. Starostníkova rodina byla ale velmi chudá. Vše raději rozdal potřebný, než aby si žil v luxusu. Děti svoji maminku nikdy nepoznali. Tatínek o ní nerad mluvil a tak si vždy mysleli, že umřela.
Jednoho Vánočního dne ale Starostník zmizel beze stopy. A přece nikdy nic není beze stopy. Jeho děti, které se odmalička bavili čtením detektivek, se rozhodli, že tatínka vypátrají. Ale kde začít? Viděli ho naposledy, když je večer ukládal do postýlek. Co mohl dělat poté? Asi šel také spát. Začali tedy pátrat v ložnici.
Postel byla rozestlaná. Takže tatínek králíček opravdu musel jít spát. Ale jeho noční košile ležela na posteli. Když neměl košili tak nosil svůj milovaný černý frak. Starůstka se podívala do skříně. Frak tam nebyl. Takže se musel obléct než zmizel. Staroše napadlo jít se podívat do předsíně, jestli je pryč i jeho klobouk. Na věšáku visel jeho pracovní, ale kam zmizel ten sváteční? Ten přece ale nikdy nenosil! Možná ho jen někam schovali, když uklízeli dům na Vánoce.
Králíčci se rozhodli, že sami tatínka asi nenajdou a tak se oblékli a šli k sousedce paní Rabitové. Znali ji odmalička. Vždyť to byla ona, kdo je hlídal jako malé caparty, když musel být tatínek v práci.
„Paní Rabitová, neviděla jste našeho tatínka?“ zeptala se Starůstka a Staroš opakoval každé její slovo.
„Jejda děti, tatínka jsem neviděla už dlouho. Copak on není ještě v posteli? Vždyť je sobota a to si vždy rád přispí.“
„Kdepak tam není. Myslíme si, že ho musel někdo unést. On by přece jen tak neodešel.“
„Nemyslete hned na nejhorší. Třeba šel jen říct Ježíškovi, co si přejete za dárečky pod stromeček.“
„My si ale letos nic nepřáli. Domluvili jsme se s tatínkem, že všechny naše dárky necháme dětem ze sirotčince, aby měli alespoň jeden den v roce radost.“
„To je od vás moc a moc pěkné,“ pochválila je paní Rabitová, „ale o tatínka se nebojte, možná se šel jen projít.“
Děti se trochu uklidnili a vraceli se zpět do domu. Říkali si, že napečou nějaké cukroví, než se tatínek vrátí, aby s ním pak mohli vše odnést do chudinské čtvrti. Když šli okolo kůlny, všimli si, že je otevřená. Nakoukli dovnitř. Byla prázdná. Ale kde jsou tatínkovi sáňky? Mohlo se stát, že tatínka někdo unesl, připoutal k sáňkám a teď je bůhví kde?
„Neboj se,“ uklidňovala Starůstka mladšího bratříčka, „tatínek se určitě najde. Na Vánoce by nás doma samotné nenechal.“
„Tak kde teda je?“
„To nevím, ale přijde. Slíbili jsme, že napečeme cukroví, tak ho půjdeme upéct a než vyndáme poslední plech určitě přijde tatínek zpátky.“
Tak se tedy pustili do pečení. Staroš se pořád bál a tak Starůstka předstírala, že se nic neděje, pustila koledy a začala péct. Ale ve skutečnosti měla možná větší strach než Staroš. Když bylo cukroví upečené a tatínek pořád nikde, rozhodli se, že děti v chudinské čtvrti nesmí o cukroví přijít tak že jim ho zanesou.
Malí králíčci byli opravdu šťastní, když uviděli Starostníkovi děti. Dokonce i na tvářích starých králíků, co se celý rok jen mračili, se objevil úsměv. Snědli svoje cukroví a na oplátku uvařili dětem čaj. Jenže ty se pořád báli o tatínka tak se rozhodli, že radosti už nadělali dosti a raději se vrátí domů.
Když se vraceli k domu, uviděli ve sněhu stopy. Že už by se tatínek vrátil? Utíkali rychle ke dveřím, ale otevřela jim paní Rabitová. „Děti, já vás hledám. Tatínek tu pořád není? To je zvláštní.“ řekla.
Když se otočili k velkému lesu uviděli dvě postavy táhnoucí sáně. Jedna z nich měla na hlavě tatínkův sváteční klobouk. Rychle utíkali za nimi.
„Tatínku, tatínku, my jsme tě celý den hledali,“ křičeli malý králíčci na svého tatínka.
Ale kdo je ta paní co mu pomáhá se sáněmi?
„Chtěl jsem vám udělat radost a dát vám nějaký dárek. Tohle je vaše maminka. Před mnoha lety jí zajal zlý černokněžník a odvezl ji velmi daleko. Nedávno jsem konečně zjistil kam a tak jsem ji šel osvobodit. A vezu vám vánoční stromeček,“ usmíval se tatínek.
„Maminka?“ zaradovali se děti a svou maminku objali. Tatínek měl pravdu. Radost jim to udělalo. A když zdobili stromeček, který přivezli na saních, byli asi ti nejšťastnější králíčkové široko daleko.
„Ale tatí, my jsme se o tebe báli. Proč jsi nám nenechal vzkaz?“ ptali se děti
„Já vám ho přece nechal. Na vašem stole. A myslím, že bych vám měl zakázat koukat se na Kriminálku Las Vegas, už z toho blázníte.“
Všichni se smáli a veselili až do úplného večera, kdy museli jít zase spinkat. Teď, když mají doma maminku, už budou mít Vánoce každý den.
